Někdy si říkám, jestli je vůbec možné plně přijmout, že už nikdy neuvidím tváře milovaných, západ slunce, nebe plné hvězd. Dlouho jsem se prala s tím, že to prostě nejde. Ale čím dál víc vnímám, že přijetí není souhlas ani rezignace, ani zoufalá kapitulace – je to prosté vidění reality bez odporu.
Ztráta zraku pro mě znamenala smrt v mnoha směrech. Konec, který se stal pozvánkou k hlubokému zkoumání toho, kdo skutečně jsem. Co zůstává, když ti je všechno odepřeno?
Naprosté zhroucení veškerých představ o mém životě, které skončily někde hluboko v temném propadlišti, přineslo zmatek, smutek, zlost nebo spíše explozivní nasrání a pak zase zmatek, smutek a nasrání. V tomhle kolečku utrpení by se člověk dokázal točit donekonečna, jako zběsilý křeček, a časem by mu to možná ani nepřišlo divné.
Jenže za tím vším je ticho. . Prázdný prostor za nekontrolovaně burácející myslí a tisíci odpory. Je to právě ten prostor, který není nikdy zlomen nebo zraněn. Objímá všechnu zkušenost bez hodnocení, bez zbytečných komentářů a jakýchkoliv konceptů či očekávání. Je to samotný život, který dýchá pod vším, co bolí. A ztráta se v něm promění v návrat. Do sebe. Do ticha, které tu bylo vždy. A v tom tichu se všechno rozplyne, i potřeba cokoliv přijímat. Protože tady, v tichém srdci bytí, nikdy nic nebylo ztraceno.