Dostupné obrazy

Tento obraz byl tvořen během jednoho brzkého rána, kdy ke mně hovořil divoký vítr o taoistickém umění wu wei. Co to znamená, ptám se. Je to umění nic nedělání, neusilování, soulad vnitřní přírody s přírodními zákony. A jak na to? Nechej zemřít všechny své iluze, tužby, ideály a veškerou snahu o jejich dosažení. Pak můžeš sledovat hřbitov svých iluzí, tužeb a ideálů. někdy budeš možná plakat, jindy se budeš možná smát, někdy dost sarkasticky. Budeš moci sledovat, jak se tvá mysl marně snaží oživit každou z mrtvol, aby ji měla alespoň ještě na chvilku pod svou kontrolou. Možná si však povšimneš, že s každým dalším nádechem se noříš hlouběji do sebe a necháváš skrze sebe protékat život bez úsilí, bez námahy. V tiché harmonii tvého dechu s dechem života pocítíš klid a mír a samu sebe, plně, nekompromisně, konečně. V důvěře v sebe, intuici, život a jeho vlastní vývoj pocítíš nadšení z prázdnoty plné potenciálu, ze které může spontánně vyvstat vše a nic. V každém překvapení pak spatříš krásu z neočekávaného, díky které je život tak nádherně barevný.

Tento obraz vznikl během jedné hlučné ekvádorské noci, kdy se rozléhala nejrůznější hudba ze všech stran. Ale já byla v přijetí dané chvíle, bez touhy ji měnit. Bez potřeby ticha. Stačilo mi, jak to bylo a bylo mi dobře, aniž by mi cokoliv bránilo se svobodně vyjádřit. Bylo tu jen čisté plátno, mé ruce, barvy, mé srdce a přítomný okamžik. Nic víc. Nic míň. A stačilo to, protože ono to vždycky stačí. Právě teď a tady, ne včera ani zítra, ne před minutou ani po minutě, ale právě teď. Nádech. Výdech. Svoboda, opravdová, prázdná, plná, povznášející, sytící, bez začátku a konce, bez smyslu a nesmyslů. Poselstvím tohoto obrazu tedy je, ať nám stačí „jenom“ být v přítomnosti každé chvíle a je nám jednoduše dobře.

Tento obraz přináší propojení s prvotní silou, která je nezkrotná a přeci soucitná a něžná. Zároveň i vášnivá, dávající život. Tajemná dáma stojící u zrodu veškerého života. Někdy tak syrová ve své pravdě. Někdy tak sladká v pohledu nevinných očí. Nikdy od ní nemůžeme utéct, i když se často tak marně snažíme. Když jí nasloucháš, můžeš zaslechnout, jak šeptá, dýchám v tvém srdci, kvetu v tvé bytosti, zářím v tvém duchu, jsem tebou, věrnou milenkou, nahou kráskou, nezkrotnou láskou. Mým světem, je svět tvého srdce pulzující nekonečnou plností života. Protékám tebou a pálím vše, co není opravdové, a vdechuji život všemu, co se rodí z přirozené zranitelnosti, hravé spontánnosti, z čistého spočinutí v teď a tady, v tajuplné pomlce mezi celistvostí a rozpadem, jasností a zmatkem, vnitřním mírem a touhami, v dynamickém tanci měsíce a slunce. V místě, kde máš pocit, že ti možná pukne bolestí a smutkem srdce, ale kde se otevírá skrze odevzdání a přijetí mystický prostor pro vyjádření tvojí vnitřní hudby. Barevné poezie života, která zanechává doteky v srdcích druhých. Nabízím ti posvátný prostor utkaný z klidného spočinutí v přítomném okamžiku, kde je vše možné. Čemu dovolíš vdechnout život skrze tvé srdce, záleží jen na tobě. Avšak důvěřuj. Ty jsi tvůrce, jiskrou mé božské esence. A tak se ptám, jaký je nejhlubší sen, který chceš bez kompromisů žít?

K tomuto obrazu přišla následující báseň:

Sklonit se s úctou k zemi a dívat se s důvěrou v život ke hvězdám,

blízkým i vzdáleným, světýlkům věčným nekonečným,

a tiše jen tak si plynout ve vodách nespoutaných,

nechat se svléknout ve vlnách pravdy mělkých i hlubokých,

v syrové spirále života i smrti,

v plodnosti půdy, v prapůvodních silách, v pavučině věčnosti,

v moudrosti tvořivé hadí síly posvátného vědění,

nalézt své místo pro znovuzrození a zmrtvýchvstání,

s požehnáním duší předků a Matky Země, měsíce a hvězd,

nenech se ze své posvátné pouti životem svést,

s houževnatou pokorou ve skromnosti svobody duše tvojí,

se v oceánu lásky a pomíjivosti času vše zhojí,

a pak se znovu s úctou pokloníš a políbíš zemi,

a s důvěrou v sebe a život opět pohlédneš do očí hvězd na nebi.

Obraz Niterný dotek nás jemnou cestou propojuje se vším nehmatatelným, co se nás ale přitom tolik dotýká. A tak se ptám, co je to nehmatatelné, co v životě často hledáme a je pro nás těžké uchopit a vytváří vlny v životě nahoru-dolů. Je to hlad a touha po životě. Nadšení ze života. Hřejivá jiskra v srdci, která všechno oživuje a halí do rozmanitých barev života. Pro mě, a možná stejně tak pro tebe, je to ten nepopsatelný tajuplný pocit, kdy syrovost života prostupuje celé naše bytí. Svléká nás do naha a ponechává v prosté náruči pravdy, ať už to znamená cokoliv. Kdy život námi protéká dle vlastních pravidel a ne podle našich často šílených představ. A to je to skutečné. Cítíme to v srdci a není třeba to jakkoliv popisovat slovy. Z jiskry se stává planoucí oheň a z planoucího ohně zářivé slunce, které vyživuje a sytí naše srdce i duši. Je to hluboko uvnitř nás, kam nedosahují naše iluzorní představy a povrchní klamy. Je to tam, kde cítíme vášnivou touhu žít. Kdy víme, že život obsahuje smrt a smrt život. Tento obraz přináší poděkování za touhu nás všech žít. A pokud zrovna tuto touhu necítíme, nechť máme kolem sebe milované, kteří v nás dokáží znovu nadšení probudit a sdílet ho s námi, aby zase ty drobnosti každodenního života barevně zářily a rozsvítily náš vnitřní vesmír.

Tento obraz vznikl v silných energiích letního slunovratu. Tehdy jsem se cítila tak unavená, možná vlastní myslí, možná celým životem, a tak jsem spočinula v náruči této únavy, která byla překvapivě tak hřejivá, měkká a úlevná jako milující náruč babičky. Dala mi prostor nořit se do sebe bez síly, bez myšlenek, bez činů a tisíců záměrů a pocitů viny, bez boje, bez zbytečných her, bez potřeby kontroly nad sebou, nad celým životem. Nechala mě vstoupit do naprosté prázdnoty, do zdroje plného potenciálu naší vnitřní síly, čistého jádra života, ve kterém nacházíme vše, co hledáme, sebe, své znovuzrození v upřímném odevzdání životu, bez vzdoru, ve spojení s vlastním srdcem, které vždycky ví a soucítí. Tento obraz přináší vděčnost za všechna učení, která přichází nejen s branou slunovratu, ale tvoří barevnou pavučinu našich životů v úctě k laskavé, tvořivé a vyživující energii Otce Slunce a s vděčností za všechna klíčící semínka, voňavé květy a vyživené plody Matky Země.

Tento obraz přichází s výzvou k uvědomění, jaké je to prožít každou chvíli s vědomím toho, že to může být naše poslední chvíle. S vědomím toho, že náš život může kdykoliv skončit. Užít si dnešní den jako by to měl být náš poslední den. Tak často zapomínáme na naši smrtelnost, že nevyslovíme „miluji tě“, když to cítíme. Neobdarujeme naše milované vroucím polibkem, vřelou náručí, pevným objetím, i když cítíme, že teď je ten čas. Proč? Protože se často bojíme. Hledíme do minulosti nebo přemýšlíme o budoucnosti, že se zapomínáme smát bez důvodu, radovat se z maličkostí, hravě tvořit, zpívat, tančit, milovat se a užít si každý den, každé teď a tady s jedinou jistotou, že čas nikdy nevrátíme. a tak se ptejme zas a znovu nás samých, jak chceš využít tuto chvíli, jak chceš prožít dnešní den? Srdce vždy ví, v plnosti vášně pro život, že jsme, že můžeme stále být a tolik cítit ryzost bytí, hravost každé chvíle, osvobozující pravdu, lásku naší duše a vášeň našeho srdce. Nechť nikdy nezapomeneme, že život je příliš krátký a také krásný na to, abychom ho neprožili.

Tento obraz otevřel na hluboké úrovni propojení s bolestí a hněvem. Co když prožíváme na fyzické úrovni ukrutnou bolest? Co se může stát? Možná na psychické úrovni se může otevřít Pandořina skřínka hněvu, pečlivě nashromážděného a obráceného vůči sobě. Pak můžeme vnímat, jak bolest pouze zrcadlí naše naštvání na sebe, že jsme dovolili snášet věci, které nám nebyly prospěšné, dusily nás, svírali a často drtily naše srdce a duši hodně bolestivě. V ten okamžik se můžeme rozhodnout, že už to dál dělat nechceme a pak můžeme tento hněv přijmout s laskavostí a shovívavostí k sobě samým a objevit v něm sílu ke změně, pravdivému vyjádření sebe sama, ať už to znamená cokoliv. Hněv je prudký, ale i tišící rány. Svléká do naha. Odhaluje zranění. Je pravdou, kuráží být přímý v intimitě, v bouřlivém tanci rebelie a přijetí, provokace a smíření, bezmoci a síly. Je racionální myšlenkou a iracionální bolestí, příležitostí poznat sám sebe a přijmout zodpovědnost za vlastní život. Pak můžeme pocítit, že je katalyzátorem zrodu upřímného a pravdivého vyjádření sebe sama. Je darem umožňujícím pocítit, kdo skutečně jsme bez příkras a ošklivosti, ale v naší autentické pravdivosti. A tak poděkujme za každou příležitost se nahněvat a okusit, kdo skutečně jsme.

Tento obraz vznikl na motiv básně jedné přítelkyně, která svoji poezii nazývá „divokou poezií“. Během procesu tvoření přicházela tato slova. Jakou ženou jsi? Ptám se. Jakou ženou opravdu jsi? Ptám se. Pro někoho jen tělem ladných křivek v dokonale padnoucích šatech oděná v závoji vůně sladkého jasmínu. Ale kdo opravdu jsi? Láskou, která zažehává vášeň v každé buňce těla, slastného ladného těla, které chce svobodně tančit, svíjet se v rytmu divokých pohybů s otevřeným klínem až do hlubin duše, do morku kostí, ohnivého jádra srdce. S touhou cítit vše plně teď a tady, syrovost vášně, rozpínavost potěšení, slastných vzdechů bez myšlenek, bez hodnocení, bez předsudků a souzení.