Opět je tu 10/16, den, který mi připomíná můj syrový boj o život a dar v podobě pokračování této vtělené existence. Letos je však tato připomínka jiná. Přináší mi hluboký pocit uzavření cyklu, možná dovršení určité fáze duchovního hledání. Duchovní učení mě přestalo zajímat, ale ne z pozice pýchy, arogance, cynismu či ztráty víry, ale proto, že mi přestalo dávat smysl. Spirituální učení bylo pro mě způsobem, jak zalepit hlubokou bolest hledání míru, spravedlnosti nebo spíše absolutní pravdy a smyslu života s cílem nalézt něco posvátného či mystického daleko přesahujícího lesk a bídu běžného života.
Možná až nyní chápu radikální učení té největší učitelky, paní smrti, které ve finále nikdo neunikneme. . Smyslem života je sám život. Nic víc než tenhle moment jedinečné vtělené existence prostě nemáme. Čím více jsem ponořená v prožitku téhle chvíle, tím méně přemýšlím, jak být plně tady a teď. Stejně tak čím víc žiju, tím méně potřebuji vědět, co je dobře nebo špatně nebo jak žít.
Obyčejná lidskost a poznávání rozmanitosti možností prostého pozemského světa jsou mojí opravdovou meditací. Plně se sblížit se zemí, krásu prostoty života nechat proniknout až do morku kostí a neustále nepřemýšlet, jak co udělat nebo jak je to těžké, ale jen se nadechnout a prostě to udělat. Teď. Protože zítra už nemusí být.
A nezapomeň, nečekej na povolení k letu, křídla jsou tvoje a nebe nepatří nikomu.