Tato esej ke mně přišla minulý rok. Den předtím, než mi bráška volal, že maminka zkolabovala a je v nemocnici. Byl to pro mě šok a také moment hlubokého prozření, že jedinou naší jistotou je tahle chvíle – nic víc, nic míň. V souvislosti s příchodem roku 2026 a se silným větrem, který cítím ve vzduchu, jako by nám už naproti cválal ohnivý kůň, je pro mě tento text připomínkou, že není čas čekat. Právě teď je ten pravý čas s důvěrou v sebe i v život osedlat koně a využít ten vítr k pořádné jízdě. Tak tedy nádhernou jízdu, milovaní, ať je plná správné dynamiky, živosti, citlivosti a odvahy skočit do neznáma vstříc novým začátkům a momentům, ve kterých si dovolíme procítit šťávu a barevnost života v jeho plnosti.
Později. Slovo, které odkládá teď do mlžného závoje zapomnění. Jak často jej užíváme. Uvidíme se později. Promluvíme si později. Vysvětlíme si to později. Ozvu se později. Půjdeme později. Jako bychom měli nějakou jistotu, že později bude trpělivě čekat tam, kde jsme ho zanechali. Ale později nám nepatří. Je to jen tichý klam, který nás jako prostopášná milenka svádí svými sliby, abychom čekali. Iluze času, která nás odvádí od křehké, živoucí jiskry tohoto okamžiku.
Táhne se za námi jako dlouhý, důvěrně známý stín. Černý bod na okraji dne, který se může v jediném mrknutí oka proměnit ve věčnou smrt nevysloveného. V neprožitou chvíli , která se už nikdy nenadechne. V dotek, který nikdy nebyl opětován. A tehdy se chvíle s blízkými rozpadají na pouhé vzpomínky. Úsměv se zlomí do hořké karikatury. A z později je náhle příliš pozdě.
A možná ohnivý kůň nepřijíždí proto, aby nás popoháněl. Možná jen připomíná, že život už dávno běží. Tady. Teď. A nic víc není třeba.
Děkuji za 2025, viva 2026!✨🐎🤍